Lucie na diamantové obloze 1/2

2. října 2010 v 12:05 | Fée |  Z pera...
Milovníkům legendárních Beatles jistě neujde jistá podobnost s Johnnieho písní. Nutno podotknout, že ač byla prvotním hnacím motorem, nesnažím se jí zkopírovat, pouze jsem si vypůjčila pár motivů z ní. Lucinku jsem rozpůlila, abych vás hned v úvodu neodradila příliš dlouhým textem. Lehce šílená a opiová(takhle nějak si představuju tu svatou orgii s el-es-dý) pohádka... Enjoy.
EDIT: Tak jo, zapomeňte na LSD, nemá s tím nic společného, je to JEN pohádka!
P.S. Místo "Líbilo/Nelíbilo se mi" se trochu rozepište a nebojte se kritizovat, podnětná kritika je lepší než prázdná pochvala :)

/Píseň, která stála na počátku všeho a provázela mě celou dobu psaní/

°°°

Dohrála pomalá písnička ve starém a dost omláceném rádiu a Lucie natáhla útlou bílou ručičku, aby přesně podle dohody zhasla měkké žluté světlo od lampičky na nočním stolku. Celým pokojem prostoupila chladná tma. Všechny kouty dětského pokojíčku, doteď přátelské, zlověstně ztmavly. Všechny stíny, kterých se Lucie odjakživa tolik bála, vystoupily ze zdí a začaly tančit po pokoji. Lucie si přitáhla peřinu až k bradě a vyjevenýma očima sledovala ten rej.
Po chvíli bezradného koukání do tmy sebrala veškerou odvahu, kterou ve své malé dušičce našla a odvážně se vydala k oknu. Možná myslela, že u okna bude chráněnější? Její drobná postava vrhala stín na podlahu ozářenou měsíčním svitem, hubené tělo v bílé noční košilce, dlouhé vlasy do pasu.
Zapřela se o parapet a mžourala do světla pouliční lampy od naproti, které protínalo jinak absolutní tmu. Lucinka nebyla tak hloupá, aby jí nedošla jistá velmi absurdní skutečnost. Její postava se odrážela v měsíčním světle... Ale kam se ta zpropadená luna jen poděla? Lucie neváhala otevřít okno dokořán. Chladný vítr jí na okamžik pročísl vlasy.
Najednou se z ničeho vynořil kůň. Lucie polekaně uskočila na metr od okna. Celý pokoj zazářil oranžovým světlem, které vydával ten kůň. Ten modrobílý kůň. Děvčátko si důkladně promnulo oči a když ani poté zvíře nezmizelo, touha po neznámém převážila její racionální uvažování. Opatrně natáhla k okřídlené stvůře, s pevně zavřenýma očima. Jelikož neucítila bolest, odvážila se oči otevřít a pomalu koně pohladit. Ten jí pokynul, aby nasedla. Lucie se naposledy nerozhodně otočila do pokoje. Stíny se opět daly do pohybu ve zvláštně děsivé hře a to byl ten pravý podnět, který Lucinku přiměl, aby trochu neohrabaně vylezla na koňský hřbet a křečovitě sevřela namodralou lesklou hřívu. Vyjeli...

Čím déle jeli, tím více se nebe měnilo. Tu bylo bílé, potom zelené a zčista jasna meruňkově oranžové, s hvězdami z barevných lentilek. Jen si líznout. Lucie neobratně natáhla ručku, div se neporoučela z koně dolů. A skutečně, na hubeném ukazováku jí zůstal lepkavý povlak, chutnající jako marmeláda. Usoudila, že se jí to líbí. Nač si lámat hlavu s tím, že to naprosto odporuje logice a všem přírodním zákonům?
Zdálo se jí, že už plují po obloze celou věčnost a přesto se obraz neustále měnil. Zrovna projížděli mračnem z cukrové vaty, až se Lucie nestíhala olizovat, když je zarazila velká bílá cedule, těžko popsatelného tvaru-netvaru. Kůň začal nervózně přešlapovat a Lucie to pochopila jako povel k sesednutí. Rozpačitě přešla na tři kroky od tabule. Na lesklé a notně zprohýbané ploše se skvěl duhový nápis z neuspořádaných písmen: Welcome to the sky with diamonds. Lucie popošla ještě blíž a z ničehož nic se rozeštkala, zatnutými pěstičkami si křečovitě zakrývala obličej. Přerývavě dýchajíc, mezi vzlyky koktala jednotlivá slůvka.
"Ale... Já neumím číst!" škytla. Kde se vzala, tu se vzala, za lem noční košile jí zatahala myška, trochu děsivě vypadající v těžkých botách a pruhovaných šatech.
"Welkam tů d skáj wit dájmonds," vypadlo z ní nějaké zaklínadlo. Lucii tak překvapilo, až málem zapomněla plakat. Všimla si podivného, naprosto ne-myšího vzhledu. Korunu tomu všemu nasadila obrovská kýčovitá růže, již si myš s naprostou samozřejmostí vytáhla z těch pár mastných, slepených chlupů, ne zrovna dobře imitujících vlasy, a kterou následně v dobrém rozmaru vpletla Lucii do dlouhého rezavého pramenu. Lucie se otřásla.
"Jenomže já... Neumím anglicky," sklopila provinile hlavu a vsunula do úst paleček. Už se jí nechtělo brečet, věřila, že se přeci jen vytoužené informace dočká. Myška však pokrčila rameny, do úst vložila doutník a houpavým krokem se vzdalovala. Děvčátko zůstalo konsternovaně stát, prsty si nervózně pohrávala s růží, načež si uvědomila, co že to svírá v ručce a květ naštvaně odhodila.
"Vítej na diamantové obloze," šťouchl do ní dobrácky kůň. Lucie se v úleku otočila, úplně zapomněla na tu skutečnost, že se sem nedostala jen tak. "Cože?"
"Stojí tam: Vítej na diamantové obloze," zopakovalo trpělivě zvíře. "A dál můžeš jít pěšky, já se pro tebe pak vrátím."
Jen to dořekl, rozplynul se v narůžovělých obláčcích cukrové vaty. Lucie odvážně vstoupila na diamantovou oblohu...
°°°

(c) La Fée, 2010
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anča Anča | Web | 2. října 2010 v 13:49 | Reagovat

Líbí se mi to, je to docela dobrej "úlet", i když mi přijde, že je to až moc šílený i na to LSD :D Říkám, námět zajímavý, nicméně... já bych se do takovejhlech věcí nepouštěla,pokud bych s LSD neměla zkušenosti. Nevím, zda-li máš či nemáš, jen mi to zkrátka přijde přehnaný. Pianista byl lepší ;) Nicméně jak už jsem psala výše, tohle se mi taky líbí. (promiň, za tu kritiku, ale musim tě motivovat, aby byla lepší a lepší :D)

2 Joanna Joanna | Web | 2. října 2010 v 18:34 | Reagovat

Holka, s tímhle se proslavíš i kdybys nechtěla, naprosto geniální! Těším se na pokračování :)

3 Lufristia Lufristia | Web | 29. října 2010 v 22:37 | Reagovat

Naprosto okouzlujícně sjetý! :-)
Moje hippiesácká malá dušička zaplesala! :-)
Jeidné, co mi tam vadilo bylo "racionální uvažování" a jiné věci, které se podle mě k příběhu, kde hlavní úlohu hraje dítě(malá slečna) moc nehodí. Vždyť děti jako jediné, se ještě řídí jen svými vlastními, naprosto nelogickými, pohnutkami a touhami. Zvědavostí a úsměvem. :-)

Ale to je jen můj šťouralský dodatek. Jdu na další díl ;-).

4 Matt Matt | E-mail | Web | 18. listopadu 2010 v 20:37 | Reagovat

Již v první povídce pianista jsi používala poměrně hodně přídavných jmen, avšak většinou byly trefné a charakterizovaly tu věc docela dobře, ale bylo na nich vidět, že jsou klišoidní a vůbec, že nejsou popisné, ale spíše "musím ho tam narvat za každou cenu", což je vlastně normální, protože se jedná o běžný "syndrom začátečníka"

Jinými slovy, napsat před každý podstatný jméno (strom) nějaký přídavný jméno (temný strom) se zdá být na první pohled jako projev literárního talentu, ale brzy se neustálé omílání slov jako je "temný, prázdný, zkažený" stane prostě klišé...

No jednoduše - abych svoji kritiku zbytečně neprotahoval, tak třeba hned na začátku to "starém a dost omláceném" mi přijde zbytečné... stejně jako "žluté" světlo, "chladná" tma, "dlouhé" vlasy

Rada: Zkus napsat povídku s co největším počtem přídavných jmen, pak nějakou se středním počtem a nakonec jednu s co nejmenším počtem (jen tam, kde je to nutné) a pak si zhodnoť, co ti nejvíce vyhovuje a co se nejlíp čte :)

Toť vše...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.