Lucie na diamantové obloze 2/2

5. října 2010 v 17:56 | Fée |  Z pera...
Milovníkům legendárních Beatles jistě neujde jistá podobnost s Johnnieho písní. Nutno podotknout, že ač byla prvotním hnacím motorem, nesnažím se jí zkopírovat, pouze jsem si vypůjčila pár motivů z ní. Lucinku jsem rozpůlila, abych vás hned v úvodu neodradila příliš dlouhým textem. Lehce šílená a opiová(takhle nějak si představuju tu svatou orgii s el-es-dý) pohádka... Enjoy.
EDIT: Tak jo, zapomeňte na LSD, nemá s tím nic společného, je to JEN pohádka!
P.S. Místo "Líbilo/Nelíbilo se mi" se trochu rozepište a nebojte se kritizovat, podnětná kritika je lepší než prázdná pochvala :)


/Píseň, která stála na počátku všeho a provázela mě celou dobu psaní/

°°°

Přímo za tabulí se rozplynulo mračno z cukrové vaty a odhalilo oranžově dlážděnou cestu, na jejímž konci byla nízká oprýskaná vrátka. Děvčátko stisklo kliku a dveře se beze známek skřípění (což bylo dost podivné, ale koneckonců, co zde nebylo podivné?) otevřely dokořán. Za nimi nebylo vidět nic než tmu a sem tam probleskující světélko. Lucinka se sehnula na kolena a protáhla se dovnitř.
Jakoby to čekala, vůbec jí nepřekvapilo, že ve chvíli, kdy se dveře (tentokrát s mohutným skřípěním) zabouchly, rozsvítily se neviditelné lampy a holčička shledala, že je v úzké a dost vysoké místnosti s lososovými stěnami, jíž dominovalo velké honosné zrcadlo se stolkem a židlí. Lucie se zdráhavě posadila a lépe si prohlédla, co všechno má u rukou. Z pravé strany na ní pohlížely slepé oči sněhově bílých figurín s rozmanitými parukami. Nalevo byl stojan s kompletním úborem - tlusté punčochy s červenými, žlutými a zelenými pruhy, bílé šaty s vypasovaným živůtkem ozdobeným beruškami a slamák se žlutou stuhou, za níž byla zastrčena slunečnice. Přímo před zrcadlem byl stolek se spoustou zásuvek, které odkrývaly mnoho pokladů.
Lucie se nejprve trochu zdráhavě natáhla pro paruku z krátkých načesaných blond vlasů, aby zakryla své nenáviděné zrzavé prameny. Už odhodlaněji si svlékla svou obyčejnou noční košilku a navlékla se do připraveného oděvu. Ke svému absolutnímu úžasu zjistila, že nejen, že jí všechno sedí jako ulité, navíc vypadá dospěleji a značně odvážněji.
Potom prohrabala jednotlivé zásuvky, našla tmavě modré oční stíny a rudou rtěnku a svou kompletní přeměnu dovršila nálezem úžasných brýlí s lahvově zelenými obroučky, jejichž skla vypadala jako kaleidoskop.
Na protější straně pokoje spatřila další dveře, tentokrát vysoké z masivního dřeva se spoustou zdobení a před nimi se na rohožce povalovaly nízké šněrovací boty.
Zbrusu nová Lucie otočila koulí u dveří a vydala se dál...

Přímo před ní se rozprostíralo brčálově zelené nebe, kde hvězdy imitovaly divukrásné kopretiny. Lucka se už nebála a tak lehkonoze vyskákala po kvítcích až k samému vrcholu, kde už kouřově šedého oblaku již netrpělivě přešlapoval kůň. Lucie se na něj s úlevou usmála a posunkem naznačila, že je všechno v pořádku. Už trochu obratněji se vyšplhala na hřbet a pevně v rukou sevřela hedvábnou hřívu. Kůň ale dál stál na místě.
"Copak je?" zeptala se s údivem Lucinka. Napadla jí scestná myšlenka, že je koni třeba špatně nebo něco podobného... Ale ne.
"Ach tak, to jsi ty," frkl kůň. Nepoznal jí. Ale teď si byl absolutně jistý, že tohle je to drobné děvčátko, které sem přivezl. Nyní neváhal a vyjel kupředu.
O pár světelných let dál byla obloha krvavě oranžová a na místě hvězd tančily dámy v purpurových krinolínách, jedna k nerozeznání podobna té druhé. Lucinka chvíli okouzleně sledovala tu naprostou synchronizaci jejich pohybů. Celá omámená nespustila oči z nejbližší dámy, která se jí zdála o stupeň krásnější a dokonalejší než ty ostatní, jakkoliv se to zdálo nemožné. Jako v transu sestoupila ze hřbetu vznešeného dopravního prostředku a s očima navrch hlavy vyrazila směrem k dámě. Kůň jí trochu neurvale chytil za lem sukně, takže Lucie klopýtla.
Dost nevrle se na něj otočila a její jindy milé a roztomilé oči plné údivu metaly blesky. Byla jako omámená opiátem, jako v jiné realitě. Trhavými pohyby, ne nepodobnými robotu, se opět dala do pohybu. Kůň nespokoje frkl.
Děvčátko se zastavilo přímo před dámou. Ta se bez nejmenší známky údivu zastavila a narušila tak kouzlo neporušeného obrazce. Bez jediného slůvka natáhla ruku. Lucie na okamžik zaváhala.
Tohoto krátkého okamžiku využil kůň a duchapřítomně děvče uchopil za šaty a vyhodil jí na svůj hřbet. Dáma s krinolínou byla evidentně rozladěna tím, že jí nevyšel její úmysl. Chtěla, aby jí ta malá bláhová holka vystřídala na jejím místě po další věčnost. Neznatelným pohybem ruky způsobila, že se Lucie stala ještě malátnější. Kůň se dal urychleně do pohybu...

Obloha se s Lucií začala povážlivě točit. Jindy uklidňující změny barev a tvarů jí nyní působily nevolnost. Svět diamantové oblohy si s ní pohrával jak s utrženou hvězdičkou ve větru. Kůň spěchal, nevida, že se jeho malá jezdkyně sotva drží. Chtělo se jí spát. Ach jak moc!
Měla toho dost. Namáhavě zdvihla hlavu a s narůstajícími obavami sledovala, jak se barvy kolem ní mění ve zběsilý kolotoč, který splývá, točí se a pohlcuje ji. Nechtěla už být dále součástí toho divadla. Náhle se rozpomněla, že žije dole, na Zemi. Že má maminku, tatínka, že ani ty stíny v jejím pokoji jí nemohou ublížit tolik jako tahle podivuhodná obloha.
Chtěla pryč. Snažila se koni naznačit, že by měl zamířit zpátky a dolů, ale vítr jí bral slova z úst. Toužila po nápoji, po spánku, klidu. Dělalo se jí střídavě nevolno, zima a teplo. Kolotoč pocitů se roztočil ještě víc. Lucie už se nemohla víc udržet v sedle. Spadla...

°°°
(c) La Fée, 2010
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Joanna Joanna | Web | 6. října 2010 v 16:05 | Reagovat

Líbí, líbííí!
Ode mě se nic jiného nedozvíš :D

2 Joanna Joanna | Web | 6. října 2010 v 17:10 | Reagovat

Děkuju za komentář :) I úplně nejlepší nálada se dá zlepšit :P
PS: Nevadí, jsem ráda :)

3 Nebožka Nebožka | Web | 17. října 2010 v 11:57 | Reagovat

Krásný, snový příběh, umíš si hezky hrát se svojí fantazií:)

4 Lufristia Lufristia | Web | 29. října 2010 v 22:42 | Reagovat

Krásné...
I když mi trochu běham mráz po zádech! Nemám ráda figury! A moment s dámou, která chtěla vyměnit "věčnost za věčnost" mi připomněl "I walk alone" od Tarjy! Ach, já ji taky nacpu všude! :D Ne, ale bylo to skvělé...
Na mě sice opravdu až moc...fantazírující, ale i tak. Skvěle si pohráváš se slovíčky :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.