Hřích, který se nepromíjí 1/3

4. dubna 2011 v 18:13 | Fée |  Z pera...
Jsem trochu líná psát deníčkový článek, i když se fakt snažím! Děje se toho tak moc... No co, aspoň zveřejním další šuplíkovku, která měla být do soutěže. Bohužel, nepostoupila (ne, že by nebyla dobrá, jen je nedoceněná! :D). Můj masterpiece, řekla bych. Konečně jsem celkem spokojená.
Inspirací a můzou mi byl druhý cellista Pražského studentského orchestru. Psáno je to er-formou s flashbacky (odděleny, zřetelně!). Snad se bude líbit.
Enjoy!


Preludium

S celým údolíčkem si pohrával vítr. Jakoby se smál promrzlým obyvatelům, kteří se krčili ve svetrech pod popravčí vyvýšeninou a trochu nedočkavě a hodně rozmrzele upírali své zraky vzhůru. Na dřevěné podium s malou stoličkou, na níž stál jako král mladík se zarputilým výrazem na docela hezké neoholené tváři. Modré oči mhouřil v náporech protivného větru, pevně stisknutými zuby se snažil nedat najevo jak moc jej rozčiluje pramen dlouhých blond vlasů, který neposlušně zběhl z ohonu a přilepil se mu přímo pod nosem.
Díval se, a jakoby pohrdal vším tím hemžením dole. Zdálo se, že se na velkolepý konec svého svůdce přímo třesou. Ale ne všechno bylo takové, jak by se na první pohled zdálo... Pád neznámého cizince, který se velmi rychle stal milovaným i nenáviděným, byl krátký a rychlý.

Den, kdy to všechno začalo

Do slunného rána, za zpěvu kosů a skřivanů, vstoupil jako stín. Najednou se vyloupl v přítmí rozbřesku na prahu Valeriina domu. Kožené kalhoty měly nejlepší léta rozhodně za sebou a volná košile vypadala jako minimálně jednou sežvýkána a následně vyplivnuta nějakou zvěří. Stál tam jako pánbůh, přes rameno popruh od obrovského cosi, co nápadně připomínalo rakev. Valerie překvapeně zvedla hlavu od rozečtené knihy a dost nechápavě hleděla na příchozího.
"Nepozveš mě dál?" rozhodil rukama v úžasu, div, že mu ta záhadná věc nesklouzla na zem. Valerie naklonila hlavu na stranu a zkřivila obličej nesouhlasem.
"Měla bych mít důvod?" zavrtěla lehce hlavou a rukou bezděky shrnula pramen kudrnatých vlasů za ucho.
"Možná, že by to nebylo od věci," pousmál se cizinec. "Cestuji už mnoho dní, jsem unavený. A v břiše mi kručí, že bych polykal hřebíky." Přiznal a povzbuzen mlčením dívky, už se hrnul dovnitř. Valerie seskočila z parapetu, kde až dosud přetrvávala, a spěchala neznámému zastoupit cestu.
"Moment, moment!" založila bojovně ruce v bok. Sice mladíkovi sahala sotva po ramena, nicméně autorita z ní vyzařovala na míle daleko, takže se začal stahovat. V obranném gestu zvedl ruce.
"Pardon, slečno!"
"No, promiňte, ale ani jste se nepředstavil a už byste se mnou snídal?"
"Jsem Lucien, pokud ti jde o tohle," pousmál se, aniž by přestal s drzým tykáním. Valerie se zamračila, ale něco jí říkalo, že ten podivný návštěvník není zlý člověk. Ale k tomu, aby taktéž prozradila své jméno, případně aby (nedej bože!) mladíka pozvala dál, se nesnížila. Jenže neznámý zřejmě usoudil, že když vyřkl své ctěné jméno, automaticky se může považovat za pozvaného. Dívka nestačila koulet očima, jak rychle se usadil ke stolu. Sveřepě stiskla rty a přeci jen se v ní hnulo svědomí, tudíž mu polévku nalila.
"Hospodyňka jsi dobrá," přikývl spokojeně, jen co dojedl. Jenže ona jen smutně zavrtěla hlavou a pozvolna se dala do vyprávění:
"Vařím sama pro sebe, spíš proto, abych se najedla než aby to chutnalo lépe. Nemám nikoho, kdo by mě chodil navštěvovat, tím méně přátele. Rodinu nemám a ani na ni nepamatuji. Jediný, kdo mě navštěvoval, jak byl rok dlouhý, byl soused, co mi štípal dříví na zimu, ale ten nedávno zemřel..." hlas se jí lámal návalem pláče. Lucien se zamyslel, rád by jí pomohl, však jej nevyhodila. Ale neznal její jméno a podvědomě tušil, že mu nedůvěřuje.
"Já bych ti pomohl," začal uvážlivě, "ale mám pocit, že mi nevěříš. Což o to, to je pochopitelné, ale kdybys mi alespoň řekla jak se jmenuješ..." Na chvíli se odmlčel, došlo mu, že výčitkami si jí nezíská. Zhluboka se nadechl a rozhodl se vyložit na stůl karty.

"Začalo to v době, kdy jsem byl malý kluk. Možná se budeš smát a ohradíš se, že tak to začíná vždycky a ne zdaleka vždycky to je něco neobvyklého. Jenže tohle... Tohle je jiné. My nejsme úplně obyčejná rodina. Vyrůstal jsem jen se starším bratrem, staral se o mě. A mimo jiné mi dal tohle," bradou ukázal směrem ke svému prazvláštnímu zavazadlu.
"Ukázal mi, že je důležité milovat. A že nezáleží na tom jestli někoho či něco. Vložil jsem celé své srdce do melodie, byl jsem spokojený. A pak to přišlo. Lidé se nás začali stranit, slýchal jsem jen dva různé názory - buď to bylo doporučení, abychom odešli a víc se nevraceli, když už jsme se narodili a nebo to bylo křižování babek u kostela, které si o nás myslely, že jsme satanáši," trpce se pousmál. Valerie cítila lehký neklid, návštěvník tedy není úplně normální. "Víš, nedalo se to snést, bratra donutili... No..." Hledal slova, jazyk mu zdřevěněl. Bylo tak těžké mluvit o tom. Dívka jej povzbudivě pohladila po rameni. Lucien překvapeně zvedl skloněnou hlavu a jeho pohled se setkal s jejím. Svazující energii modrého pohledu už nemohla víc snést, snad ji i vyděsilo, že překonala ten odstup, který si zdárně držela...
"Situace byla vážně úděsná. Před domem se nám kupily dopisy, které slušnou i dost ošklivou formou žádaly, abychom se pakovali. Jenže my jsme nemohli. Rodiče tu měli hrob, cítili jsme za povinnost spravovat dům, který otec vybudoval. Bratr byl v té době zamilovaný, ale i tohle zničili. Jeho dívka nakonec uvěřila všem pomluvám a opustila ho. Zhroutil se..." tady se Lucien odmlčel. Když pomlka trvala příliš dlouho, pobídka mladíka dívka k pokračování. Ten však jen mávl rukou. "Vlastně není co říct dál. Za týden jsem ho našel viset na půdě. A to byl konec. Proklel jsem vesnici a vydal se na cestu... A tak jsem tady," usmál se, ale tentokrát mu oči neblýskly radostnou jiskřičkou jako dříve.

Když se setmělo, Valerie rozestlala postel v jizbě a ještě trochu ostražitě popřála Lucienovi dobrou noc. Už zase v lepší náladě odpověděl:
"Tobě taky, bezejmenná," zasmál se. "Ale mám takový pocit, že ani zde mě nebudou příliš milovat, asi bych se měl brzy klidit zas o dům dál." Dodal už trochu vážněji. Dívka jen s povzdechnutím mávla rukou, jako že to nic.

Intermezzo

Absolutně nevnímal monotónní hlas úředníka, jež na dřevěném pódiu vedle odsouzence odříkával sáhodlouhý seznam prohřešků, jichž se dopustil. Jednoho diváka po druhém si prohlížel a hledal v jejich horečnatých výrazech odpověď. Co komu udělal...
Obzvláště si dal záležet na pohledu, který věnoval Anděle. Spoutal její příliš hezké oči a přímo se bavil rozpaky, které se vloudily do její tváře. Nebýt prudkého poryvu větru, vydržel by se kochat její nejistotou mnohem déle, takhle musel oči na okamžik otevřít, aby zabránil dalšímu slzení. Když je opět otevřel, shledal, že má Anděla ve tváři týž pohrdavý výraz jako před tím, než absolvovala tu dlouhou výměnu pohledů.
Najednou pocítil svíravou lítost, že Valerie přece jen nepřišla. Žádal jí sice, aby nechodila, ale nyní si uvědomil, že mu tu její uklidňující přítomnost chybí. Tušil, že právě sedí na parapetu a z okna se dívá směrem k šibeničnímu vrchu, možná pláče. Tolik ho mrzelo, že ji zklamal.

Obtloustlý zástupce soudce skončil svůj nabubřelý monolog a na zlomek okamžiku zavládlo ticho. Lucien, vytržen ze svých neradostných úvah, se snažil zamaskovat nastupující nervozitu a proto opět nasadil svůj posměšně ironický úšklebek.
"Mistře, prosím," pokynul ramenatému muži s černou kápí na hlavě, který zde vykonával funkci popravčího.

Lucien nejprve ucítil tlak na hrdle, poté mu začal docházet dech... Před očima se mu zatmělo a poslední myšlenku věnoval Valerii, pak jej pohltila bílá tma.

Dny, které za to mohly

Uběhl už nějaký čas od zpěvu prvního kosa, který oznámil jeho příchod. Od té doby se Lucien začal seznamovat s celou vesnicí. S dobrosrdečnými obchodnicemi v tlustých svetrech, se žebráky v ošuntělých kabátech před radnicí... Ovšem nejvíc mu v mysli utkvěla zvláštní šedavá barva očí starostovy dcery a její zlatavé vlasy. Připomínala mu pohádkovou vílu, jeho představivost se rozbíhala na plné obrátky, kdykoliv procházel na ulici kolem dívky se jménem vyloženě andělským.
Valerie se přestala schovávat před světem. Viditělně pookřela a její kdysi neviditelná šedá přítomnost na trhu, když nakupovala čerstvou zeleninu, se naprosto dokonale změnila. Dřív zamlklá dívka se nyní pořád usmívala. Ostatní objevili kouzlo jejího úsměvu - rozjasňoval den jako slunce.

"Valerie, halo!" uslyšela volání. Otočila se po hlase, jen hnědé vlasy zavlály ve větru a zaleskly se ve slunci. "No tak, nedělej, že jsi slepá."
Lucien stál ve stínu květinářství a na děvče dobromyslně mával. I jemu úsměv prospíval. Právě byl na cestě z rybárny a chtěl ještě Valerii udělat radost květinou, avšak náhoda mu nahrála do karet.
"Chtěl jsem tě nějak potěšit, možná květinou?" zamrkal a nečekal, až dostane odpověď. "Napadá mě ale, že když si spolu dojdeme do hostince na oběd, rozhodně se hněvat nebudeš." Dodal a pokrčil rameny. Valerii se to líbilo. Už dlouho nejedla jinde, než doma. Ačkoliv poslední dny vařila z radosti, o tom žádná. Rozhodně potom chutnalo.
Pohodlně se spolu usadili na předzahrádce a vybrali jídlo. V pauze při čekání se dívka svého nájemníka ptala na další plány.
"Co vlastně hodláš dělat dál?"
"Uvidíš... A možná ještě dnes," usmál se tajemně.

Ten večer Valerii našeptával jakýsi vnitřní hlas, že by měla večer navštívit náměstí. Tentokrát ne proto, aby obdivovala malebné prostředí s kašnou a krásnými lavičkami, které vyrobil místní kovář. Odolávala tomu pokušení dlouho... Až se nakonec svým druhým já nechala přesvědčit. Přes ramena uvázala svetr za rukávy a pečlivě zamkla domek. Neohroženě vykročila do počínajícího večera směrem k městečku.
Svižným krokem překonala vzdálenost coby dup, nic nedbala pokřikování tří sotva desetiletých kluků s nudlí u nosu, co ji lákali na hru s míčem. Podvědomě věděla, že musí dál děj co se děj. A tak se také stalo.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Daz. Daz. | Web | 17. dubna 2011 v 19:20 | Reagovat

Souhlasím, že je to masterpiece! Nadchlo mě to! A moc, moc, moc prosím o pokračování :)

2 Hok Wolker Hok Wolker | E-mail | Web | 18. dubna 2011 v 20:38 | Reagovat

Je to velice pěkné...

Jen v téhle části věty, kdy je Lucien na popravišti...
Nebýt prudkého poryvu větru, vydržel by se kochat její nejistotou mnohem déle, takhle musel oči na okamžik otevřít, aby zabránil dalšímu slzení. Když je opět otevřel

Asi tam má být zavřel?

Jinak, těším se na pokračování :)

3 Žabina * Žabina * | Web | 24. dubna 2011 v 12:00 | Reagovat

Ahoj:), fs. už začíná, na blogu mám zadání
PS: nejdřív jsem si říkala, že je to moc dlouhé, ale pak jsem se do toho pustila a teď se mi to zdá krátké ;) je to povedené, fakt moc :)

4 honnete honnete | Web | 24. dubna 2011 v 15:52 | Reagovat

Opravdu je mi jen 10. Proč ?

5 slečna barevná slečna barevná | Web | 24. dubna 2011 v 21:07 | Reagovat

úžasně napsané:))

6 Lufristia Lufristia | Web | 6. srpna 2011 v 22:32 | Reagovat

Miluji to, prostě to miluji. Od té doby, kdy jsi mi to poslala. Četla jsem si to už několikrát, ale tak nějak si myslím, že mi tam chyběl konec, tak si ho konečně mohu přečíst. Je úžasné, jaké inspirativní lidi člověk potká během svého života. Ale tvůj blonďatý andělský cellista je prostě úžasný a to ho znám jen z fotky a z tvého skromného vyprávění. :-)

7 Fée Fée | Web | 6. srpna 2011 v 23:39 | Reagovat

[6]: ééé tenhle cellista je ještě jiný, tohohle neznám ani jménem, jen jsem ho viděla na koncertě ;)
Blonďák (kamarád) hraje jen v komorním orchestru a na konzervě není, je u nás na gymplu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.