Hřích, který se nepromíjí 2/3

6. května 2011 v 19:57 | Fée |  Z pera...
Řekněme, že mi přišlo fér sem alespoň dodat tohle. Asi se možná sem tam ozvu... Jsem teď hrozně spokojená, ale nechci to sem psát, nechci, aby si to určité osoby četly. Dík Ivuši, Daz. a Luf, že jsou pro mě na fejsbůku :)) Enjoy!



Po příchodu na dlážděný plac, svou strohostí narušován pouze honosnou kašnou, udiveně (nebo spíše zadositučiněně?) shledala, že tento nápad nevzešel jen z její hlavy.
Na jedné z laviček, zády k Valerii, seděla shrbená postava. Z límce ošuntělého kabátu čouhal jen polorozpadlý ohon z blond vlasů. Osoba prudce máchala loktem pravé ruky a druhou svírala něco, co jí vyčnívalo za ramenem. Hnědovláska překvapeně zjistila, že ona osoba je její návštěvník. Lucien. Zvědavě přistoupila blíž, aby mohla konstatovat, že naprosto nechápe smysl celé téhle podívané. Jenže potom si uvědomila, že z té prapodivné věci (která z dálky trochu připomínala nepovedenou osmičku, dole měla žihadlo a směrem k levému uchu Luciena se táhlo něco, co vypadalo, s notnou dávkou fantazie, jako krk žirafy) se line něco zvláštního. V uších měla stejný pocit, jako když ji někdo hladí slovem. Chtělo se jí smát a plakat zároveň. Nechápala to, ale nebyla schopna se odtrhnout. Neviditelná síla ji svazovala a nutila stát na místě a okouzleně sledovat pohyby mladíkovy ruky.
Nejen ona, ale i celé město bylo vábeno a následně paralyzováno zvláštní mocí, kterou, jak se zdálo, měl v ruce Lucien. Sem tam se někdo probudil ze snové strnulosti a hodil mladíkovi k nohám peníz, jenž svým cinknutím o dlažební kostky narušil dokonalou harmonii.
Prvotní nadšení však Valerii trochu pokazilo zjištění, že starostovic Anděla sedí přímo před hlavním aktérem a v hraném (minimálně ve Valeriiných očích) okouzlení sleduje jeho prsty. Neměla Andělu ráda, vlastně ani netušila proč.
Náhle se Anděla se zasněným výrazem zvedla a lehce pohladila Lucienovi stehno. Sotva znatelný pohyb většina přihlížejících nezaregistrovala, byli příliš zaměstnáni opojným pocitem... Nicméně Valerii ten pohyb rozlítostnil a dost rozběsnil. Prudce se otočila a vyklidila scénu, jen za ní vlasy vlály.
Sotva vida na cestu doběhla ke kostelu.
"Otče, dopustila jsem se hříchu," polykala slzy ve zpovědnici. "Záviděla jsem a závidím. Jenže je tohle hřích, když mi zmařili mé naděje?"
Aniž by počkala na odpověď ctihodného otce, opět se zvedla a úprkem pokračovala do své světnice. Ponížená, nešťastná a zmatená. Násilím zadržela příval slz, co se pokoušely převalit přes hráz z řas. Chvíli jen tak seděla s hlavou v dlaních a potom, podobna otupělé loutce, se dala do vaření.

Celá vesnice již byla dávno ponořená do temného závoje noci, když klaply dveře. Příchozí, Lucien, se zřejmě strachoval, aby neprobudil paní domu. Valerie však nespala. Podobna soše seděla na svém obvyklém místě na parapetu a s unylým výrazem hleděla do dáli.
"Dobrý večer přeji," odkašlal si Lucien, aby na sebe upozornil. Valerie ale nehnula ani brvou a dál se věnovala tmě.
"Kam koukáš?" zkusil to podruhé.
"Počítám hvězdy," zamumlala dívka a snažila se, aby nepoznal, že se jí z očí řinou slzy. Ještě víc zvrátila hlavu od světnice. Mladík si najednou nevěděl rady. Přistoupil blíž a neobratně pohladil Valerii po vlasech. Nechápal, co se děje, ale cítil se být vinným. Otočila hlavou směrem k němu, světlo měsíce jí zalilo tvář a odhalilo tak vyschlé potůčky slz i třpyt čerstvého pláče. Přivřela oči a pak se jemně, sotva znatelně, usmála.
V tom něžném úsměvu bylo všechno odpuštění a oba to dobře věděli. Všechny společné křivdy byly smazány...

Druhý den ráno vládla v domku dobrá nálada. Zpěv ptáků jen doplňoval smích linoucí se z dokořán otevřených oken. Lucien i Valerie právě snídali.
"Co budeš dnes dělat?" ptala se svého společníka Valerie mezi jednotlivými sousty.
"Myslím, že půjdu zase hrát na náměstí, ke kašně. A nebo se prostě půjdu projít ven."
"Promiň, ale cože budeš dělat?" zajíkla se.
"Hrát. Copak vy neznáte hudbu?" pousmál se koutkem úst.
"Hudbu?" zatvářila se trochu nechápavě.
"Co? Ty nevíš co to je? Skutečně ne?" zatvářil se šokovaně. Aniž by čekal na odpověď, jednal. Prudce se zvedl od stolu a na okamžik zmizel. Když se znovu objevil, v ruce vítězně třímal tu podivnou věc z předešlého dne. Nohou si přistrčil židli, usedl a mezi koleny to sevřel. Druhou rukou chytl tu tyčku a začal s ní rychle přejíždět po věci.
A zase to tu bylo, ten pocit nedotknutelnosti, čistoty a totálního uspokojení. Valerie se chvíli zasněně dívala... Načež z úst vypustila otázku, jež se jí drala na jazyk:
"Tohle je hudba?"
"A melodie... A ta věc, to je violoncello. S tím se hudba vytváří," ustal ve svém počínání. "Teď už asi tušíš, proč nás vyhnali z naší vesnice?" Děvče přikývlo. Navíc si uvědomilo, že to je to slovo z Lucienova životního příběhu, které jí utkvělo v paměti, jelikož mu nerozumněla. Teď to chápala. Začínala tušit, že pro chlapce je zkázou především cit, s jakým hraje. Ve vzduchu byl cítit příslib problémů, neboť tomu líbeznému zvuku se zkrátka a jednoduše nedalo odolat.

Léto bylo v plném proudu. Valerie se přestala ukrývat před zraky podezřívavých lidí a začala dny trávit v přírodě. Většinou sama, občas s Lucienem. Společně podnikali dlouhé procházky po lesích a voňavých loukách, zastavovali se a obdivovali krásu květin, dne i obyčejného nebe. Hledali sami sebe. Jenže to pomalu ustávalo a Valerie byla najednou sama pořád, ne jen většinou.
Celou vesnici den co den po soumraku provázely tklivé melodie, kterým však nikdo, krom Luciena a Valerie, nerozumněl. Přesto obyvatelé pravidelně přicházeli, aby si potěšili duši. Byl to jejich soukromý rituál. Něco je zkrátka k podivnému cizinci přitahovalo.
Lucien již samozřejmě nebyl cizinec, ždyť už zde nějakou dobu přebýval, stále však byl považován trochu za vetřelce.

Jednoho obzvlášť nádherného slunečného dne se Valerie opět sama procházela. Zastavila se na kraji rozlehlé louky, usedla do stínu statné lípy a otevřela jednu ze svých milovaných knih. Nic nemohlo narušit tu dokonalou harmonii, která vládla v jejím těle. Nic až na...
Vlastně to čekala. Bylo jí to jasné, hned jak ji přestal Lucien doprovázet na dlouhých toulkách okolní krajinou. Dá se říct, že cosi tušila od toho dne, kdy se pan přistěhovalec poprvé ukázal na náměstí spolu s tím... Violoncellem.To, co tolik podnítilo její nespokojenost, hořkost, kterou sice úspěšně zvládla potlačit, ale která se však drala na povrch. Věděla, ž jsou blízko ještě dřív než jí přišli do zorného pole.
Anděla byla krásná. Krásnější než kdykoliv předtím, jak si musela Valerie nespokojeně přiznat. Andělsky krásné lokny, jež dělaly jejímu jménu skutečnou čest, jí v kaskádách padaly na záda a lehce povlávaly v příjemném odpoledním vánku. I světle modré šaty podtrhující přirozený půvab jejích očí jí slušely tak, že by okouzlily každého. Ta tam byla mírumilovná spokojenost a hořkost se vyplavila na povrch Valeriina srdce. Nemohla Anděle konkurovat, věděla to.
Lucien kráčel spokojeně vedle starostovy dcery, s obdivem sledoval její spontnánní a přesto velmi decentní pohyby, díky kterým se proměnila málem ve vílu tančící na palouku. Šel dva kroky za ní, na neoholené tváři mu pohrával obdivný úsměv, přesto se však choval stejně zrdženlivě jako jindy. Společně tvořili velmi nesourodnou a přesto dokonalou dvojici.
Zatímco plavovláska přítelkyni svého druha přehlédla jako širé pole, Lucien nikoliv. Zastavil se a překvapeně Valerii pozdrvil.
"Co ty tady?" usmál se, pranic si nedělal z ublíženého a závistivého pohledu, který Valerie vrhala na Andělu.
"Nic, coby. Čtu si," pohodila s hraným nezájmem hlavou. "Copak to mám zakázané?" Dodala bojovně. Lucien byl překvapený. Kam se poděla milá a usměvavá Valerie, kterou měl rád?
"Jak myslíš, nebudeme tě rušit, když o to zjevně nestojíš," odtušil chladně a skutečně se vzdálil.
Jakmile se z dvojice staly malé rozmazané tečky v dáli, Valerie dala konečně průchod svým citům a potichu se rozvzlykala.

Od toho dne se začala svému 'spolubydlícímu' vyhýbat a stejně tak i jeho družce. Přestala se zúčastňovat společenských akcí a uzavřela se do sebe ještě víc než kdy dřív. Nejprve si toho nikdo nevšiml, pak ale začali sousedé obcházet, co se stalo s tou milou tichou dívkou ze samoty.
Naproti tomu Lucien, o kterém však nikdo nevěděl ani zbla, se stal vítaným společníkem plným smíchu a žertování. Jeho náklonost k Anděle se stala veřejnou věcí a kupodivu ani pan starosta neměl nic proti tomu, aby si jeho milovaná dcerka našla jako milého třeba zrovna toho podivného cizince.
Málem už se zdálo, že místní idyla bude trvat už věčně, dokonce i Valerie nakonec svou nespokojenost spolkla. Jenže pak se opět daly věci do pohybu.

To ráno na konci srpna čpělo těžkým horkým vzduchem. Valerie vstala za svítání, o to víc ji překvapilo, že jindy všudypřítomný Lucien je pryč. A to i s violocellem. V první chvíli si pomyslela, že nejspíš odešel nadobro. Snad za Andělou, snad aby dostál svým slovům, že půjde o dům dál. Jenže potom si uvědomila, že to by í alespoň dal vědět, poděkoval, rozloučil se. Rozhodla se tedy, že se nebude ztěžovat touto podivnou skutečností.
Bezprostředně po snídani se vydala na trh, bylo třeba koupit nějaké jídlo a navíc si chtěla trochu zvednout náladu z posledních pár neradostných týdnů. Jen co nohou došlápla na kamennou zem na náměstí, už se k ní hrnula hrstka sousedů a Valerie tak musela čelit všetečným otázkám ohledně toho, kde se celou dobu schovávala.
Čekala, že zde narazí na svého přítele, ale chyba lávky. Náměstí zelo prázdnotou, jen pár místních klevetnic se šeptem o něčem horečnatě dohadovalo. Všechno bylo normální až do chvíle, kdy si dívka sedla na lavičku a s odevzdaně zasěným pohledem sledovala párek holubů u kašny.
"Smím si přisednout?" ozvalo se vedle ní najednou. Hlas patřil zavalité květinářce z ochůdku na rohu, která byla mimo jiné pověstná tím, že nepoví jen to, co sama neví.
"No... Ano, proč ne," odpověděla Valerie trochu překvapeně a rozmrzele, věděla, že teď už tiše rozjímat nemůže. Květinářka s mohutným vzdychnutím usedla.
"Heký den, že?" začala s nenucenou konverzací.
"Ano... Docela ano."
"Akorát tak si někam vyjít, že?" pokračovala v rádoby bodrém tónu. "Kdepak máš vůbec toho svého svůdníka?"
"Co prosím? Nerozumím vám..."
"Neříkej, že nic nevíš."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Daz. Daz. | Web | 7. května 2011 v 20:03 | Reagovat

Páni! Opravdu nemám slov, zhltla jsem to jedním dechem, mám z toho krásný pocit, jsi opravdu talent!

2 Ivuše Ivuše | E-mail | Web | 8. května 2011 v 11:10 | Reagovat

Jé! :) :) :) Nemusíš děkovat! Já ráda! :) Ale tohle moc potěšilo. :)

3 Manon Manon | Web | 9. května 2011 v 17:53 | Reagovat

Chvíli nejsem na blogu a hned změny. I ty jedna, co teď budu číst? Povídky 11ti letých slečen, jak si povídali s Billíkem z TH? Aspoň touto snad ne poslední si mi udělala radost...zdá se mi, že povídka od povídky je lepší a lepší, i když se mi už předtím zdály dokonalé =) Jsem ráda, že jsi spokojená =)

4 hobby-shop hobby-shop | Web | 12. května 2011 v 21:50 | Reagovat

Napínavé O_O...http://hobby-shop.blog.cz/ ahojky,otvírám nový shopík:)...Ještě tam není všechno ale urrčitě  koukni:)..Jiak totálně dokonalý dess ♥_♥

5 Lufristia Lufristia | Web | 6. srpna 2011 v 22:40 | Reagovat

To není fér, já zavidím taky. Sice kvůli tomu nepoběžím do kostela, ale musím ti to říct. Protože to prostě není fér, aby jeden člověk byl nadán na tolik různých věcí! Jak ty to jen děláš? :-) Je to úžasné. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.