Hřích, který se nepromíjí 3/3

5. června 2011 v 13:33 | Fée |  Z pera...
Dokončení mého masterpiece, rozuzlení a epilog. Přeji příjemné počtení.
Enjoy
P.S. Žiju, jsem šťastná!


"Co??" Valerii už pomalu docházela trpělivost. Nelíbilo se jí, jakým směrem se konverzace ubírala.
"Copak ty to opravdu nevíš? Po vsi se šeptá, že očaroval starostovu dceru a plánuje si podrobit nás všechny," ztišila květinářka hlas do divadelního šepotu. Teď už byla Valerie skutečně totálně zmatená.
"Ale kdo? Lucien? Ale to je přeci hloupost, nechce si nikoho podrobit," přímo se nutila do bezelstného a veselého tónu. Žena se zasmála hrdelním smíchem.
"Co tě nemá! Proč myslíš, že pořád krouží po náměstí kolem kašny s tou podivnou věcí?"
"To vím naprosto přesně! Chce ve vás probudit lásku k hudbě! Není žádný šarlatán," odsekla dívka nazlobeně. Teď naprosto přesně chápala Lucienova slova o tom, že ani zde jej nebudou mít rádi. Během chvíle se jeho post milovaného podivína začala povážlivě bortit.
"K čemu? Tomu bys přece sama nevěřila," pousmála se prodavačka samolibě. "My už víme co je zač a je jen otázkou času, kdy to dojde i ostatním. Měl by se klidit! Oba byste si měli dát pozor, pokud se jej hodláš zastávat!" Dodala ostře a bez dalšího slova se zvedla a důstojně, s hlavou vzhůru, zase odkráčela.

Od onoho dne a od oné velmi nepříjemné konverzace se kolem Luciena začala utahovat pomyslná oprátka. Lidé se báli na něj a Valerii byť jen promluvit, přesto si však neodpustili účast na Lucienových představeních. Chtě nechtě si museli přiznat, že ta údajná hudba (jak jim ochotně sdělila Valerie, než se k ní obrátili zády) je pro ně lákadlem.
Jedna z mála těch, kteří ještě na nyní již nezvaného návštěvníka nezanevřela, byla Anděla. Ke značné Valeriině nelibosti. Ve skrytu duše doufala, že ta zášť ze strany sousedů bude mít alespoň jedno pozitivum. Anděla však toho nešťastníka nadále provázela, i přes značnou nevoli ze strany spoluobčanů a především otce. Jenže pak přišel den, který zničil i poslední kousky dobré nálady a atmosféry v celé vsi.
Začalo to vcelku nevinně. Anděla prostě ráno za Lucienem nezašla tak, jako jindy. Ten chvíli čekal, načež se zvedl a rozhodl se své milé jít naproti.
Vrátil se za necelou hodinu. Zuřil. Valerie neměla dost odvahy na to, aby z něj tahala příčinu, takže jen s odstupem sledovala, jak její přítel div nevyfukuje páru z uší. Bála se jej byť jen dotknout, takže si radši hleděla svého a trpělivě čekala, až se Lucien odhodlá a začne mluvit sám. A skutečně, netrvalo to dlouho a rozhodl se, že se s ní podělí o své 'zážitky'.
"Ta lstivá mrcha!" zamručel nejprve.
"Copak se stalo?" zeptala se se zájmem.
"Já... Já nevím co dál," vydechl tentokrát o poznání klidněji. "Vypadá to, že tu o mne už nikdo nestojí. Dokonce ani... Ani Anděla."
"Tak už mi to řekni. Co se tedy stalo?" sedla si vedle něj.
"Dnes nepřišla... A včera se chovala přinejmenším zvláštně. Šel jsem za ní..." s námahou hledal jednotlivá slova. "Už cestou se na mě všichni dívali tak nějak zvláštně. Jakoby skrz prsty. Pak jsem došel až k starostovi, klepal jsem. Přišel mi otevřít on osobně, řekl, že Anděla mě nechce vidět. Nechápu to, prostě to nechápu!" Teď už křičel z plných plic.
"To bude dobré," pohladila jej po zádech. "To se spraví. Neboj. Na mě se můžeš spolehnout, já budu stát za tebou. Věřím ti, že tou hudbou nezamýšlíš nic špatného." Dodala odhodlaně. Lucien se na ní vděčně usmál. Byl rád, že má spojence. A taky byl velmi šťasten, že hned na začátku zamířil právě k těmto dveřím a potkal proto právě Valerii. Teď už si byl jistý, že není v širém světe sám a to byl rozhodně velmi uklidňující pocit.

Tu noc spali oba neklidně. Valerie přerývavě oddechovala a neustále se převracela. Lucien ve spánku jen prudce házel hlavou. Bylo už skoro k ránu, když jej navštívil sen. Přišel bez vyzvání a zdržel se až do časných ranních hodin.
"Luciene!!"
Šepot, mumlání, vzrušené hlasy... A znovu.
"Luciene!!"
Mlha. Všude je bílo. Je tohle smrt? Nebo snad...
"Ne, Luciene. Nejsi mrtvý..."
Je to začátek! Ano, počátek všeho. Nebo ani to ne? Šepot, tichá slůvka se derou pod víčka. A k tomu ten chladný suchý vzduch, který vydává ta mlha.
"Luciene, otevři oči!"
Mám je snad otevřít? Co když je to past? To přece nemůže být jen tak. Nemůžu s nikým mluvit, vždyť přece stále spím!
"Ano, Luciene. Spíš. Tak už otevři oči!"
Namáhavé otevření očí. Oslepující záře z bíla, které jsem zatím jen tušil. A pak... No ano, obrys. Ženský obrys. Ale kdo?? Anděla, Valerie... To přece nejde!
"Pamatuješ si na mě, Luciene? Já jsem Isabella," přivírá oči a já ji poznávám. Marně hledám slova, která by vyjádřila to, co potřebuji.
"Pst, nemluv. Jen poslouchej! Luciene... Jsi v nebezpečí. Stejně jako byl Adrien, stejně tak. Já jsem udělala chybu a teď za ní platím, ale poslouchej pozorně. Musíš odejít! Někdo ti chce uškodit, nikdo tě tu nechápe a ten někdo toho využije. Musíš odejít!"
"Ale... Ale proč?" odhodlávám se konečně k slovu, ale to už je Isabella pryč. Byla snad mrtvá? A kde... Kde je ta záře? Bílé světlo,podmanivý šepot...
"Luciene, vstávej!" probudil jej neklidný hlas a ruky spočívající na jeho rameně, jež se ho třesením snažila probudit.
"Co... Co se děje?" nemohl je ponejprv zorientovat v prostoru a v čase. Rozlepil víčka a nad sebou spatřil záplavu hnědých kudrn. Valerie.
"Házel jsi sebou, sténal jsi... A nakonec ses ptal proč. Vzbudilo mě to... A já, já o tebe měla strach," přiznala s uzarděním. Lucien pochopil, že nemá smysl cokoliv zapírat a že pokud chce opravdu poslechnout hlas ze snu, bude se muset své přítelkyni svěřit.
"Zdál se mi sen. Přišla v něm za mnou Isabella, že mě tady někdo chce zničit tak, jako ona zničila Adriena. A řekla mi, že musím odejít. Půjdu," potvrdil své rozhodnutí lehkým pokývnutím. "A půjdu hned."
"Počkej ještě chvíli! Aspoň okamžik," zarazila jej dívka pohybem ruky. "Kdo je Isabella? Kdo je Adrien? Kdo by se ti snažil zničit život zrovna tady, kde si každý hledí svého?" Příval otázek byl jako bez konce.
"Adrien... To je můj bratr. Isabella jeho milá. Teď už všechno víš... Nemám mnoho času, musím jít!"
Jak řekl, tak také udělal. Začal po světnici horečnatě shánět všechny své věci. Valerie jej odevzdaně sledovala.
"Opravdu myslíš, že útěk něco vyřeší?" zavrtěla hlavou. Bála se, ale nechtěla to přiznat. A co víc, měla strach především o Luciena.
"Neboj se, zvládnu to. Myslím, že v této situaci je to to nejlepší řešení," ujistil ji s pousmáním a pohladil ji po vlasech. Na záda hodil rakev s violocellem a naposledy se rozhlédl po místnosti. Byl čas jít dál.
"Neměj o mě strach, jsem zvyklý být na cestách a na útěku," poznamenal. "Jsem ti neskonale vděčný za to, že mi věříš. Že jsi mě nevyhodila a také za to, že jsi stála za mnou."
Náhle klaply dveře. Do světnice vstoupilo sluneční světlo a spolu s ním dva chlapíci, jeden širší a menší, druhý vyšší a hubený. Starosta a... Toho druhého muže neznal. Věděl však, že tohle je konec. Odevzdaně nechal violoncello sklouznout ze zad na podlahu.
"Vážený pane," ujal se slova starosta trochu pisklavým hláskem. "Dozvěděli jsme se, že jste opakovaně na náměstí provozoval nějaké podivné rituály za účelem omámení co nejvíce lidí. Dále jste sváděl slečnu Andělu, proti její vůli jste se s ní chtěl oženit (Valerii se při těchto slovech v očích zaleskly slzy vzteku). Já se vás ptám, jste ochoten se ke všem svým činům doznat rovnou, nebo bude nutné svolat soud?"
"Ale to přece není pravda! To je hloupost," snažil se Lucien najít ta správná slova, kterými by dokázal, že v tom počínání nebyl žádný špatný úmysl. "Hrál jsem proto, že jsem chtěl, abyste i tady našli kouzlo hudby. Anděla mne okouzlila, to je pravda, ale na tom, že se vezmeme, jsme se dohodli společně!" Vztek z jeho pohledu nyní přímo sálal. Starosta se však spokojeně a trochu krutě zasmál a ledovým pohledem mladíka umlčel.
"Takže ano, pane soudce, budeme muset svolat tribunál. A vy, mladíku," posměšně se obrátil na nešťastníka. "Vy pojďte s námi. Slečno Valerie, poroučíme se!"
"Ať se se mnou stane cokoliv, nechoď se dívat, prosím tě," otočil se ještě Lucien ve dveřích na dívku. "Nechci, abys to viděla. Tohle je konec, vím to. Nic už neříkej. Sbohem, krásná Valerie!"
"Sbohem, Luciene," vydechlo děvče a teď už se nesnažilo skrývat všechny slzy. Jejich bitva za lásku k hudbě, hraní a melodii byla prohraná.

Epilogue
Valerie toho dne skutečně na šibeniční vrch nešla. Zůstala doma a oknem se dívala směrem ke kopci. Slyšela hlasitý jásot všech občanů, se kterým svého svůdce vítali u šibenice. Už neplakala, všechny slzy ztratila během toho dne, kdy Luciena odvedli.
To, že jej odsoudili ke smrti se dalo předpokládat, doslechla se to, když šla druhý den pozdě k večeru koupit zeleninu na polévku. Přese všechno jí to zaskočila. Ale byla silná a nedala na sobě nic znát. Poprava byla stanovena vprostřed podzimu, ani sychravé počasí však nikomu nezabránilo účast.
Teď seděla a apaticky hleděla ven. Věděla, že už je její přítel mrtvý a nic jej znovu nevrátí, přesto se nemohla donutit k tomu, aby slezla z okna a začala dělat něco užitečnějšího. Najednou se zvedl ještě prudší vítr a začal lomcovat s okenicemi, div Valerii nezranily. Ale jak rychle přišel, tak rychle zmizel. Od popravčího vrchu se zvedlo hejno havranů. Dívka ty černé skvrnky na obloze v dáli fascinovaně pozorovala. Náhle se od nich odpojilo cosi bílého a zamířilo to až k dívčině chalupě.
Byla to holubice. Bílá jako padlý sníh. Valerie věděla, že se s ní Lucien naposledy loučí. Smutně se usmála. Holubice ještě chvíli poletovala u okna a pak zmizela...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bayuska Bayuska | 21. června 2011 v 21:54 | Reagovat

hojky :) na blogu mas hodnotenie :)

2 Daz. Daz. | Web | 25. června 2011 v 19:37 | Reagovat

Chjo, chjo, na konci mi proběhl mráz po zádech. (Lidi jsou blbci, nejhorší je, že se to klidně mohlo stát...)

3 Lufristia Lufristia | Web | 6. srpna 2011 v 22:47 | Reagovat

Doplatil na to ten, který mohl lidem tolik dát. Opravdu se to mohlo stát. Trošku mi to "vábení" připomnělo Krysaře. :) Bylo to opravdu famózní. Jsi úžasná, Vílečko. Tvoji fantazii a schopnost zachytit to tak dokonale na papír bych chtěla mít. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.